HMS Warspite

 Tato loď byla spuštěna na vodu v roce 1916 jako jedna z lodí třídy Queen Elizabeth. Tato třída se vyznačovala hned několika na svou dobu novými a značně pokrokovými prvky. Za prvé to byl kompletní pohon na mazut (ropu). Do té doby spotřebovávaly všechny bitevní lodě uhlí, nebo mazutový pohon s uhelným kombinovaly. Za druhé disponovaly děly ráže 381 mm-těmi největšími z dosud použitých, a nakonec to je novátorsky řešená konstrukce celé lodi, která umožnila skloubení vysoké rychlosti, drtivé výzbroje a kvalitního pancíře. Bitevní loď Warspite ve valettském přístavu na Maltě, v pozadí jedna z lodí třídy Nelson.

 Své kvality prokázaly čtyři z pěti lodí této třídy v bitvě u Skagerraku v roce 1916, když udržely hlavní nápor německých bitevních lodí. Do konce války k větším střetům nedošlo. Po první světové válce prošla Warspite řadou modernizací-v roce 1924-1926 dostala protitorpédovou obšívku a protiletadlová děla ráže 102 mm, bylo zřízeno nové středisko řízení palby a nainstalován nový široký komín. K dalším přestavbám došlo v letech 1931-1937. Bylo zesíleno pancéřování muničních komor, postaven zcela nový můstek ve tvaru pětiboké věže. Nainstalována byla i 40 mm protiletadlová děla.

 Po vypuknutí 2. světové války se Warspite dostala do první akce v norských vodách po  německé invazi do Skandinávie. Součástí útoku na Narvik byla operace 10 torpétoborců Kriegsmarine (německé válečné loďstvo). Po první bitvě s britskou eskadrou zůstalo ve fjordu již jen 8 německých lodí, a k jejich zničení byla určena právě Warspite a  9 torpédoborců. 13. dubna 1940 pak všechny německé lodě klesly ke dnu. Do druhé akce se dostala loď ve Středozemním moři, tentokráte proti italskému HMS Warspite na moři, v popředí letoun Grumann Wildcat. námořnictvu a sice v bitvách u mysu Stylo a u Matapanu, přičemž v obou případech Britové nad svými nerozhodnými a zbabělými soupeři zvítězili.

22.května 1941 byla Warspite zasažena u Kréty pumou z německého bombardéru a byla odeslána na opravu do USA.  Poté byla loď převelena do Indického oceánu proti japonské agresi, ale ke střetnutí obou sil nedošlo. V roce 1943 se opět dostala do Středozemního moře a při vylodění v Salernu byla zasažena rádiem řízenou pumou vypuštěnou z letounu Dornier 217K. Ta napáchala obrovské škody: do lodi nateklo 5000 tun vody, šest kotelen bylo zaplaveno a bitevní loď se jen tak tak dovlekla na Maltu a posléze do Gibraltaru, kde strávila v suchém doku čas až do 9. března 1944. Při vylodění v Normandii ostřelovala německé pozice na úseku Gold a i potom se aktivně zúčastňovala upevňování předmostí, když u jejího boku vybuchla 14.června akustická mina. Ani ta Warspite nepokořila a poslední bojovou akcí byla tím pádem podpora výsadku na holandských ostrovech. Po skončení války byla loď vyřazena a prodána do šrotu, přičemž se dvakrát utrhla a nakonec musela být rozebrána na mělčině u Saint Michael s Mount.

Zpět