Hlavní strana

Hannibal Barkas

Hannibal se narodil jako syn Hamilkara Barky, kartaginského velitele,  roku 247 př.n.l. Poté, co Kartágo prohrálo první punskou válku, složil prý přísahu věčné nenávisti Římanům. Hannibal se po válce zúčastnil po boku svého otce podmaňování Hispánie pod nadvládu Kartága. Během dalších let se pak zdokonaloval v umění vedení války a proslavil se svými schopnostmi jako vynikající voják. Byl vychován k nenávisti  vůči římskému národu, a v tomto ohledu udělal Hamilkar ze svého syna smrtící kartaginskou zbraň. Hannibal dovedl Kartágo před brány Říma.Po smrti svého švagra, Hasdrubala, jenž velel armádě po Hamilkarově smrti, se stal Hannibal nejvyšším velitelem kartaginských vojsk. Říše tehdy znovu získávala své bohatství z nových území a Hannibal se začal cítit natolik silným, že se rozhodl vyprovokovat válku s Římem. Napadl římského spojence, město Saguntum, a Řím vyhlásil Kartágu válku. Půl roku na to proto (když konečně Saguntum podlehlo) překročil Hannibal s 80 000 pěšáky, 12 000 jezdci a 35 slony Ebro, které dosud tvořilo hranici mezi Římem a Kartágem v Hispánii. Začala druhá punská válka.

 Svá žoldnéřská vojska vedl Hannibal po pobřeží Středozemního moře, zajistil si přízeň tamějších obyvatel, získal na svou stranu některé galské kmeny. Roku 218 př.n.l. pak slavným pochodem překročil Alpy s vojskem o síle 20 000 pěších bojovníků, 6 000 jezdců a 80 válečných slonů, Římany zaskočil a v následující bitvě u říčky Trebie porazil (jeho ztráty činily 5 000 mužů, římské 30 000). Severní Itálie byla jeho. Toto území bylo tehdy obýváno kmeny Galů, kteří využili každé příležitosti, aby potrápili Římany a tak se tedy připojili ke Kartagincům. Přes zimu nechal Hannibal svá vojska odpočívat a pokusil se získat další spojence. Další rok jeho vojsko pochodovalo k jihu, a protože Římané ovládali cesty podél pobřeží, muselo podstoupit pochod přes vrcholky Apenin, přičemž přišel Hannibal o jedno oko. Tím se ovšem také dostal mezi obě vojska ovládající pobřeží a když ho  jedno z nich začalo pronásledovat, nastražil mu past u Trasimentského jezera. Hannibal opět zvítězil a jeho vojska pobila na 20 000 legionářů, nespočet dalších zajala. Tento Kartaginec byl, vedle Alexandra Velikého a Julia Caesara, jedním z největších vojevůdců starověku a zdál se být neporazitelným. Římané a jejich zbylí spojenci však pevně drželi při sobě a i přes stálé neúspěchy pokračovali v boji. Ve městě byl zvolen diktátorem Quintus Fabius Maximus. Ten vydal rozkaz, aby se armáda vyhýbala rozhodujícím střetnutím s Hannibalem, což mu od některých Římanů, jejichž jedinou doktrínou vedení války byl "čestný" přímý boj, vyneslo přezdívku Cunctator-Loudal. Kartaginské vojsko se zatím přesunulo do Umbrie.

V roce 216 vytáhla proti Hannibalovi dvě konzulská vojska pod vedením konzulů Varra a Paula. U osady Cannae se proti sobě obě armády rozestavily. Legionáři, majíce dvojnásobnou přesilu (jen jízdu měl Hannibal silnější), se vrhli na nepřítele v touze pomstít se za příkoří, které utrpělo jejich město. Slabší kartaginská vojska skutečně začala pod tímto náporem ustupovat, jenže to vstoupila na scénu dosud nedotčená Hannibalova křídla, která se vrhla do boků Římanů, kteří slepě postupovali vpřed. Kartaginská jízda přemohla římskou a vrhla se legiím do týla. Tak bylo uzavřeno obklíčení a pod srpnovým sluncem se odehrál největší vojenský masakr druhé punské války. Z obklíčení se prosekal jen Terentinus Varro s 10 000 muži. Druhý konzul zahynul a spolu s ním na bojišti zůstalo po soumraku ležet 62 000 mrtvých Římanů, dalších 5 000 bylo zajato.

Tato tragédie ale Řím na kolena nesrazila, přestože mnohá města i kmeny přešli na vítězící stranu-do legií byli odvedeni sedmnáctiletí občané, propuštění otroci i zločinci. Dohromady činila armáda Říma 200 000 mužů, přičemž 90 000 pod vedením konzulů blokovalo dvakrát slabšího Hannibala, další odrazili útok Makedoňana Filipa (ať vás ani nenapadne zaměnit ho s otcem Alexandra Makedonského, který zemřel před 120 lety) a zbytek pod velením bratří Scipionů (v letech 218-212) bojoval proti Kartágu zastoupenému Hannibalovým bratrem Hasdrubalem v Hispánii. Válčilo se i na Sicílii, kde padly Syrakúsy, jež se staly po převratu spojencem Kartága. Boje tam skončily v roce 210, kdy byl ostrov plně podroben pod římskou nadvládu. Po vítězství u Cannae poslal Hannibal svého bratra Magona do Kartága, aby vyjednal přísun posil. Přestože bylo přislíbeno více jak 10 000 vojáků, Hannibalovi nepřátelé dosáhli zamítnutí tohoto požadavku. Nakonec přivedl Magó bratrovi pouze asi 2 000 mužů.

V samotné Itálii došlo v roce 212 k bitvě u Capuy, která byla obléhána římským vojskem, neboť přešla k Hannibalovi. Kartaginský vojevůdce přitáhl od Tarenta a Capuu osvobodil, přičemž padlo na 32 000 římských vojáků. Přesto Římané město v zimě znovu oblehli. Aby je od tohoto cíle odlákal, podnikl Hannibal, poté,co se Capuu pokusil neúspěšně znovu vyprostit, pochod na Řím. Ačkoliv vyvolal velkou paniku (Hannibal ante portas!), nevzdali se Římané obléhání Capuy. Když to Hannibal zjistil, obrátil se zpět, oproti všeobecnému přesvědčení totiž neměl dostatečné prostředky, aby město (obsazené posádkou 50 000 mužů) dobyl. Capua padla a její obyvatelstvo bylo za své odpadnutí ztrestáno.

Mezitím v Hispánii nastoupil na místo svého otce a strýce (ti padli v boji s Kartaginci) Publius Cornelius Scipio. V bitvě u Baeculy roku 207 př.n.l. v jižní Hispánii porazil Hasdrubala, ale vítězství nebylo rozhodné-Hannibalův bratr shromáždil přeživší muže a vytáhl do Itálie. Proklouzl Scipionovi a cestou k sobě přibral velké množství Galů. Vyslal k Hannibalovi dopis s informacemi o svém příchodu. Poselství však bylo zachyceno konzulem Claudiem Neronem, který bojoval proti Hannibalovi na jihu Itálie. S 6 000 nejlepšími muži se vydal rychlým pochodem na sever a během necelého týdne se spojil s vojskem druhého konzula Livia. Ti se pak společně postavili Hasdrubalovi v severní Itálii v bitvě u Metaura. Hasdrubal se pokusil využít síly válečných slonů, ale Římanům se je podařilo odvrátit a poštvat proti Kartagincům. Pak zaútočili pěchotou a jízdou a nepřítele porazili. Sám Hasdrubal, vida jistou porážku, popohnal koně do středu římské kohorty a zahynul tak "smrtí důstojnou svého otce i bratra". Poté, co byla Hasdrubalova hlava vržena do Hannibalova tábora římským katapultem, prohlásil prý Hannibal: "Nyní již vidím budoucí osud Kartága." Měl pravdu. Ačkoliv totiž vyhrál téměř všechny bitvy, které mohl, Řím se nevzdal. Obraz zachycuje strasti Hannibalovy armády při přechodu Alp. Od té doby se tedy Hannibal vzdal naděje na velké vítězství a stáhl se na výběžek Apeninského poloostrova, do kraje zvaného Bruttium.

Zatím dokončil Publius Scipio dobývání Hispánie. Po vítězné bitvě u Ilipy dobyl Gades (dnes nese město název Cádiz), důležitý přístav. Moc Kartága v Hispánii se zhroutila. Scipio se vrátil do Říma a byl zvolen konzulem se správním působištěm na Sicílii, kde začal (po dlouhých diskusích se senátem) sestavovat armádu pro invazi do Afriky. Nakonec se roku 204 vylodil poblíž Kartága. Po neúspěšném obléhání Uttiky se mu podařilo zničit vojska Kartága a krále Syfaxe, jehož konkurenta Massinisu dosadil na jeho místo. Po těchto pohromách již kartaginská rada sto čtyř neviděla jinou naději, než povolat do Afriky Hannibala.

V roce 202 př. n l. se obě vojska střetla u vesnice Zamy. Před bitvou rozestavil Scipio své vojsko podle zvyku do tří linií, ale mezi jednotlivými oddíly nechal mezery, které kryla lehká pěchota. Tak chtěli Římané zamezit drtivému účinku útočících válečných slonů. Když Hannibal skutečně vrhl své slony do boje, začali dělat legionáři co největší hluk, ke kterému se přidalo i velké množství trubek. Část slonů to poplašilo natolik, že se obrátili proti vlastním řadám a způsobili tam velké ztráty, obzvláště pak levému křídlu. Zbytek pokračoval dále, ale to už se římské oddíly rozestoupily a odkryly tak průchody, kterými sloni proběhli. Pak nastal boj muže proti muži, ve kterém měly disciplinované legie nad kartaginskými žoldnéři výhodu. Když se nakonec vrhla numidská jízda do týla Kartaginců, byl výsledek bitvy zpečetěn. Na bitevním poli padlo 20 000 vojáků Kartága a jen asi 1500 Římanů.  Poprvé a naposledy tedy Hannibal prohrál, Kartágo se vzdalo a bylo nuceno přijmout římský mír, nařizující odevzdat všechny zámořské provincie včetně Hispánie, válečné loďstvo a 10 000 talentů (údajně až 250 tun stříbra) válečných reparací. Vojevůdce Scipio obdržel při následném triumfu v Římě čestný přídomek Africanus.

 Sám Hannibal zůstal v Kartágu až do roku 195 a stal se význačným politickým činitelem. Prosadil omezení moci rady 104, neboť její členové získávali předsednictví na celý život a počínali si pak velmi zpupně a omezovali nižší vrstvy obyvatel. To Hannibalovi logicky nadělalo mnohé nepřátele, kteří dosáhli v Římě toho, aby byl takovýto postup prošetřen. Bývalý vojevůdce na Římany nečekal. Uprchl ze svého města, ale stále se snažil bojovat proti svému životnímu nepříteli. Radil syrskému králi Antiochovi ve válce s Římem, ale nezískal dostatečnou podporu a jeho slovo nemělo příliš velkou váhu. Když byl  Antiochos poražen, uprchl Hinnibal do Býthýnie a pomohl tamnímu vládci zvítězit ve válce s Pergamonem, spojencem Říma. Římané si to nenechali líbit, zradou pronikli do paláce, kde vojevůdce dlel a Hannibal pak raději spáchal sebevraždu, než aby se svému nepříteli vzdal. Slib, daný svému otci, že nikdy nebude přítelem Říma, dodržel. Psal se rok 183 př.n.l.

 Druhá punská válka byla v podstatě nejdůležitějším konfliktem římské doby, neboť se jen těžko dá předvídat, jakým směrem by se vydala evropská civilizace, kdyby římská kultura zanikla. To, že Hannibal Římany neporazil, je jednak výsledkem štěstí, které jim nakonec Městu přeci jen začalo přát a také pevné odhodlanosti a semknutosti italského spolku, za Hannibala bojovali žoldáci, a i když mu byli věrni, jejich věrnost nepředčila vůli římských vojáků, kteří byli občany a obyvateli a bojovali ne(jen) pro peníze, ale pro svou vlast. A jak Kartágo dopadlo? Ve třetí punské válce, která byla vyhlášena po vyprovokovaném porušení mírových podmínek, nešlo v podstatě o nic jiného, než konečnou a úplnou likvidaci bývalého nepřítele, který také překážel Římu v obchodním monopolu. Dvouleté obléhání statečně bráněného města skončilo předem jasným vítězstvím Římanů, masakrem civilistů, jejich odvlečením do otroctví, vydrancováním Kartága a prokletím půdy, na které stálo. Proslulá římská ctnost a čestnost se utopila v ještě proslulejší nenávisti a touze po zlatě.

Zpět na seznam osobností

Hlavní strana