Itálie se před 1. světovou válkou cítila jako svěží mocnost, a tak se, když došlo ke stavbě převratné britské lodi Dreadnought, rozhodlo vybudovat vlastní flotilu těžkých bitevních lodí. První takovou lodí byl Dante Alighieri. Z lodí této třídy vycházely i další tři lodi typu dreadnought, Giulio Caesare, Conte di Cavour a Leonardo da Vinci. Ačkoliv byl kýl pro Giulio Caesare položen jako první, nese celé třída název po druhé lodi, Conte di Cavour. Giulio Caesare byl zařazen do italského námořnictva roku 1914. Loď nesla neobvyklou výzbroj 13 305 mm děl ve třech třídělových a dvou dvoudělových věží. Pancíř boku byl silný až 250 mm a stroje poskytovaly lodi rychlost 21,5 uzlů.

Ovšem když vypukla 1. světová války, pro těžké italské lodě se nenašlo vhodné uplatnění, a tak se ani jednou nedostaly do bojové akce. Přesto se roku 1916 potopila jedna z tří lodí třídy Cavour, a sice Leonardo da Vinci, ovšem po výbuchu munice v Tarentu. Tak skončila pro tyto lodě válka, a Giulio Caesare byl 1928 přesunut do rezervy. V reakci na výstavbu nových francouzských lodí však bylo rozhodnuto o modernizaci italských těžkých lodí. Přestavby na Caesarovi začaly roku 1933 v Janově. Loď se změnila na moderní válečné plavidlo-děla ráže 305 mm byla převrtána na ráži 320 mm a rozmístěna ve dvou třídělových a dvou dvoudělových věžích rovnoměrně na přídi a na zádi, byl přestavěn trup a bylo nainstalováno 36 nových protiletadlových děl. Modernizace skončila roku 1938. O dva roky později vstoupila Itálie do války a po porážce Francie měla ve Středomoří jediného námořního nepřítele-Velkou Británi.

Tam se ovšem prokázala obrovská morální převaha Royal Navy, neboť Italové nebyli ochotni riskovat ztrátu svých lodí, aby dosáhli nějakého důležitého výsledku. První střetnutí s Brity si Giulio Caesare odbyl ještě roku 1940. Britské bitevní lodě Malaya a Warspite právě doprovázely konvoj a u mysu Stilo se setkaly s loděmi Conte di Cavour a právě Giulio Caesare. Když ale již na ohromující vzdálenost 25 km dopadla jedna ze salv z Warspite na Giulio Caesare a vyděšení Italové se stáhli. 27. listopadu téhož roku došlo k dalšímu střetnutí, ve kterém se Italové znovu neodvážili napadnou početně slabší Brity a ustoupili.

I další střetnutí 17. prosince 1941 skončilo ostudnou porážkou Supermariny. Tři bitevní lodě, 3 těžké křižníky a 10 torpédoborců admirála Iachina nebylo schopno zničit tři lehké křižníky a 14 torpédoborců kontraadmirála Viana, a naopak to byli oni, kdo se za soumraku s ostudu stáhl. Giulio Caesare se pak zúčastnil ještě doprovodu několika konvojů do severní Afriky, ale po vylodění Spojenců v Alžíru a Maroku musel hledat ochranu před bombardéry v přístavu Pula. Když o rok později došlo k invazi na samotný Apeninský poloostrov, rozhodli se Italové kapitulovat. Zbylé lodě Supermariny byly internovány na Maltě, kde dočkaly konce války.

Po jednání v Paříži připadla loď Giulio Caesare Sovětskému svazu, a tak byla roku 1949 přemístěna do Černého moře a přejmenována na Novorossijsk. Rutinní služba probíhala bez problémů až do noci na 28. října 1955, kdy na vnější straně trupu z neznámých důvodů došlo k nečekanému výbuchu, který prorazil do lodi obrovský otvor. Ta začala nabírat vodu a kolem páté hodiny ráno se převrátila a večer téhož dne klesla ke dnu, přičemž zahynulo na 600 námořníků. O dva roky později byl vrak lodi vyzdvižen a sešrotován. To byl konec v té době jedné z nejstarších bitevních lodí světa.