Roku 427 se Aetius znesvářil s africkým správcem
Bonifatiem, což vedlo k vypuknutí války mezi těmito dvěma muži. Bonifacius
získal přízeň Placidie a když Aetius roku 431 zamířil z Galie na jih, setkali se
oba v bitvě u Ravenny. V té Bonifacius sice zvítězil, ale byl smrtelně zraněn
a zakrátko zemřel. Aetius se uchyluje k Hunům, ale za pár let poráží
Bonifaciova zetě a obnovuje si tak Placidiinu přízeň. Je jmenován konzulem
a se svým vojskem, složeným z najímaných Hunů a Alanů, opět získává
Galii. Následuje řetězec bitev s kmeny a národy, které se snaží získat něco
z římského panství - roku 436 poráží Burgundy při pokusu o obsazení
Provence, v několika bitvách, mimo jiné i na řece Sommě, vítězí nad
Franky, kterým ale raději uděluje území severně od této řeky.
Když ale roku 450 umírá francký vládce Chlodonius, vypuká spor mezi jeho dvěma syny. První, Merovej, poslal žádost o pomoc Aetiovi, druhý hunskému králi, kterým nebyl nikdo jiný než proslulý Attila. Ten roku 451 překonal Rýn a s armádou o 200 000 mužích tvořenou Huny a také mnohými germánskými kmeny vyplenil severní Galii. Dle legendy byla jen Paříž ušetřena, a to na prosbu sv. Jenovefy. Aetius proti Attilovi vytáhl s vojskem římsko-galských legií a jezdectva. Přidal se k němu i Theodorich a Merovej se svými Franky. Podařilo se mu osvobodit obléhaný Orleáns a k rozhodujícímu střetnutí došlo v červnu 451 v bitvě na Katalaunských (přesněji Mauriackých) pláních (či polích).
Attila vyrazil ze svého tábora, chráněného
vozovou hradbou, až odpoledne, aby v případě porážky zdržela jeho nepřátele
v pronásledování tma. Bitva začala pokusem obou stran o obsazení kopce nad
planinou; Aetius dosáhl vrcholku první a jeho lehká pěchota donutila střelbou
Huny ustoupit. Ti ale, povzbuzeni Attilou samotným, vyrazili brzy do útoku.
Tak se strhla strašlivá řež, jedna z největších a nejkrvavějších bitev
v dějinách Evropy. V boji byl snad vrženým oštěpem (či úkladem Římanů)
zabit Theodorich, jeho smrt Visigóty rozzuřila a ti se vrhli plnou silou
do boje a rozsekali levé křídlo Attilových vojsk. Zbytek hunsko-germánských
vojsk se dal na ústup a Attila, ačkoliv sám zraněn, našel s nimi útočiště
ve svém táboře. Mezitím již zapadlo slunce a situace se stala nepřehlednou;
Attila udržel tábor, zatímco další zbytky jeho vojsk se snažily ustoupit a
mezi nimi a Aetiovými vojsky propukaly šarvátky. Po rozednění
bylo patrné, že Attilova tábore nebude moci být dobyto bez vážných ztrát,
pokud vůbec. Aetius, který se obával nárůstu moci Vizigótů a Franků v případě
zničení Attily, varoval Theodorichova syna Thorismunda před možným povstáním
jeho mladšího bratra a přesvědčil ho tak k odchodu. Sejně si vedl i s
franckým vládcem. Attila tak dostal možnost ustoupit ze svého tábora za Rýn.
Když tak učinil, rozhodl se pomstít za svou porážku v Galii, a to tažením do samotné Itálie. V bitvě na Katalaunských polích utrpěl sice hrozivé ztráty, ale když dalšího roku vpadl přes Alpy do severní Itálie, nenašel Aetius prostředky se mu postavit. Attila vyplenil města v Pádské nížině, ale přes Pád se mu nepodařilo dostat (někteří tvrdí, že podařilo), neboť přechody přes něj obsadila Aetiova vojska. V armádě Hunů propukla morová epidemie a z Východořímské říše přišla značná pomoc (konstantinopolský císař se s Attilou neměl příliš rád). Attila pak z Itálie ustoupil, prý ho k tomu přesvědčil sám papež Lev I., ale zřejmě by tak musel učinit sám. Následujícího roku pak tento mocný Hun zemřel. Buď ho o svatební noci zavraždila jeho manželka nebo dostal mrtvici a nakonec je možné, že se v opilosti zadusil vlastní krví, která mu tekla z nosu. Ať tomu bylo jakkoliv, obě říše římské si mohly odechnout, neboť hunský stát se tímto zhroutil.
Aetius, v té době nejmocnější muž západního světa, se však stal nepohodlným, hlavně svému císaři Valentinianovi, neboť se spíše stavěl na stranu lidu a senátu. Při osobním setkání roku 454 císař Aetia Flavia zavraždil vlastní rukou. Tak zemřel poslední muž, který byl schopen udržet moc alespoň v západní Evropě v rukou jedné říše a jediného muže. Ačkoliv se jeho vojsko spíše podobalo žoldnéřským armádám Kartagince Hannibala než Římana Publia Scipiona Africana, dokázal vítězit stejně dobře, jako jeho předchůdci. Avšak i jako diplomat slavil úspěch. Dovedl mistrně využít tehdejší situace a přicházejícího feudalismu k vlastnímu úspěchu. Po něm se říše změnila v zmírajícího tvora; Valentinianus byl zavražděn Aetiovým přítelem a o 20 let později padl Řím do rukou Germána Odoakara. Ten se již nestal císařem a symboly vlády poslal do Konstantinopole. To byl úplný konec...