Hlavní strana

Alexander Makedonský

Makedonský trůn byl po dlouhá desetiletí místem bratrovražedných bojů. Po poněkud složité situaci na něj roku 359 př.n.l. nastoupil Filip II. Tento muž, který trávil své mládí jako rukojmí v Thébách, měl rozhodně velké ambice. Odrazil útoky mnohých kmenů ze severu a zreformoval svojí armádu-vznikla tak pověstná falanga, formace ježící se šestimetrovými kopími. Jeho ženou se stala Olympias, která mu roku 356 porodila syna-Alexandra. Ten se jako mladík zúčastnil většiny otcových výbojů, včetně tažení proti Athénám a Thébám a v rozhodující bitvě u Chaironeie, kde Makedoňané zvítězili, málem přišel o život. Alexandrovým největším vychovatelem se stal Aristoteles. Ten vštípil Alexandrovi helénskou vzdělanost. Budoucí největší vojevůdce si již ve svém nízkém věku dokázal vytvořit silná přátelství (těžko říci, jakou roli v něm hrála řecká náklonnost k homosexualitě), s většinou jeho spolubojovníků ho později pojilo silné pouto, které vytrvalo, i když byl velekrálem perským. Na přátelství a lásce byl Alexandr závislý, rád lásku rozdával a rád ji přijímal. Filip se stal vůdcem Řecka v chystané válce proti Persii a plánoval velké tažení, když byl roku 336 př.n.l. zavražděn.Alexandr svého vychvatele Aristotela velmi ctil.

Všichni nepřátelé Makedonie tím vycítili šanci. Alexandr byl ale jediným právoplatným dědicem a v armádě mu zůstala silná opora. S tou neměl příliš velké problémy, aby království ochránil-dobyl Théby a Athény se vzdaly, Řecko bylo uklidněno. Alexandr chtěl pokračovat v plánech svého otce, a to navzdory silným finančním potížím. Před odchodem "na frontu" rozdal svůj majetek přátelům. Když se ho Perdikkas spolu s odmítnutím veškerých darů otázal, co mu zbývá, odpověděl Alexandr, že naděje. Jeho přítel odvětil, že tu jedinou by od něj přijal. Tak se tedy král makedonský vydal po dvou letech strávených na trůnu přes Hélespont, kde jeho otec vybojoval malé předmostí. Perští místodržící vedli s Makedonci v podstatě soukromou válku, neboť Dáreios měl v té době jiné starosti, takže Peršané nemohli očekávat, že by jim král poslal nějaká vojska. Proto tedy, vidouce, že se blíží nepřátelské voje, rozmístili se na vyvýšeninu za řekou Gráníkos v obranném postavení. Není jisté, kolik měli k dispozici mužů, ale jestliže měli početní převahu, nebyla příliš výrazná. 

Ještě k tomu bylo v perském vojsku schopno účinného boje jen asi 6000 řeckých žoldnéřů pod vedením Memnóna (ten navrhoval, aby Peršané spálili úrodu a nechali "Makedonce pojít hladem", ale místní satrapové proti tomu rozhořčeně a úspěšně protestovali). Alexandr měl před sebou bitvu, která mu měla otevřít cestu do Malé Asie. Nezalekl se výhodného postavení nepřítele a odhodlaně se vrh do boje. Stanul v čele kavalerie na pravém křídle a vedl do kopce rozhodný útok, zatímco falanga bojovala nerozhodně na prudkém svahu. Jízda prorazila nepřátelské řady a vrhla se na žoldáky. Ti byli nakonec obklíčeni a až na 2000 zajatců (ti byli posláni na práci do dolů jako zrádci Řecka) pobiti. Memnón ovšem unikl a ještě se do bojů zapojil, zemřel před bitvou u Issu na smrtící nákazu.

Po tomto vítězství padly Sardy Alexandrovi do rukou bez boje. Doslova za pět minut dvanáct mu s nimi připadl i poklad tamního satrapy, díky němuž mohl dále financovat své tažení. Pak táhl na jih podél západního pobřeží Malé Asie a svrhával tamní properské vládce a obnovoval demokratickou vládu. Potom zamířil do Gordia a podle legendy tam rozťal nerozmotatelný uzel, což mu dle věštby zabezpečilo ovládnutí Asie. Nakonec zamířil na jih. Mezitím se perský král Dáreios III., od přírody nerozhodný a neschopný, rozhoupal k akci. Vytáhl s vojskem (zřejmě ne více než 100 000 mužů) a na radu svých generálů se rozhodl odříznout Alexandra o jeho zásobovacích tepen. To se podařilo-u města Issos narazil na makedonskou týlovou polní nemocnici - a všechny zraněné a nemocné nechal pobít. Pro Alexandra, který byl vyhlášený svou mírností a tolerancí to byl šok - otočil své vojsko a vytáhl proti nepříteli. Krajina u Issu byla hornatá, a tak se perský šik nemohl dostatečně rozvinout. Alexandr se rozhodl nasadit taktiku tzv. šikmého bitevního šiku- zatímco jeho střed a levé křídlo se drželo vzadu, on zaútočil vpravo v čele jízdy proti nepříteli. Prorazil linie a zaútočil na střed. Tam stál i Dáreios na svém blýskavém voze. Když však spatřil Alexandra, jak se na svém koni probíjí řadami vojáků, zpanikařil a obrátil vůz na útěk a pro Peršany byla bitva ztracena. Kořist byla obrovská a mezi cennostmi vynikal Dáreiův královský stan, který padl Makedoncům do rukou i s harémem, Dáreiovou dcerou i matkou.

Poté Alexandr postupoval podél pobřeží na jih a jedno město za druhým mu otevíralo brány. Jediný Tyros, stojící na ostrově, mu vzdoroval (mimo jiné i doruda rozžhaveným pískem vrhaným na vojáky) a zaplatil za to velkým vojevůdcovým hněvem (na Alexandra bylo prodání všech obyvatel do otroctví velmi silným trestem). Tak dorazily makedonské voje do Egypta, kde byl Alexandr slavnostně přivítán místní honorací jako osvoboditel a korunován na faraona a s tím přijal titul boha. Zde strávil Alexandr mnoho času návštěvou pyramid a obdivováním památek, tak, jak to i po 2500 letech dělají turisté. Mezitím došlo v Řecku k povstání Sparťanů, ale Alexandrův zástupce Antipatros ho rychle porazil a do Egypta poslal posily.

Dáreios zatím svolával armádu z Mezopotámie. Dohromady se mu podařilo sebrat na 200 000 pěšáků a 30 000 jezdců-armádu do té doby vskutku nevídanou. Alexandr odtáhl z Egypta se 47 000 muži. Odmítl nabídku míru, ve které mu bylo nabízeno 30 000 talentů zlata (1 miliarda dolarů) a veškerá území západně od Eufratu. Dáreios III. a jeho generálové přičítali neúspěch u Issu nerovnému terénu, který zabránil obklíčení Alexandrových vojsk. Proto zvolili za bojiště rozlehlou planinu u Gaugamély. Perské oddíly ji zbavily veškerého porostu, aby usnadnily útok válečných vozů vybavených kosami. Protože velké množství kvalitní pěchoty padlo u Issu, spoléhal se nyní hlavní Dáreiův generál Béssos na jízdu. Alexandr se utábořil nedaleko planiny a před úsvitem na 1. října roku 331 vytáhl proti nepříteli. Z pahorků, jejichž svahy klesaly do pláně, Falanga byla vedle alexandrovy geniality hlavním nástrojem vítězství Makedonců. spatřili makedonští vojáci rozestavené nepřátelské řady, táhnoucí se zleva doprava, kam oko dohlédlo.

Génius z Makedonie opět použil taktiku kosého šiku a zaútočil proti čtyřikrát silnějším perským vojům s vysunutým pravým křídlem, na kterém se nacházela jeho jízda i on samotný. Středem postupovala falanga, za ní údajně poprvé v historii použitá taktická záloha thessalských pěšáků. Začala jedna z největších a nejvýznamnějších bitev starověku. Alexandr se v čele svých Druhů vrhl na nepřítele. Spolu s částí falangy prorazil linie. Mezitím tvrdě zaútočila perská jízda na jeho levé křídlo. To už se ale Alexandr stočil ke středu nepřátelské soustavy a ohrožoval samotného Dáreia. Ten sehrál roli, kterou mu určili snad bohové, skvěle. Opět se obrátil na útěk, a dle přísloví jaký pán, takový kmán, následovali jeho poddaní královu příkladu. Levé křídlo Alexandrovo se udrželo a tak zůstalo před setměním na gaugamelské pláni ležet 50 000 mrtvých Paršanů a jen 500 Makedonců, Alexandr slavil nejoslnivější vítězství svého tažení.

Cesta na největší město Persie, Babylon, byla volná. Do města vstoupil Alexandr za ovací obyvatel a byl ohromen velkolepostí staveb a jejich bohatstvím. Nicméně se zanedlouho vydal na cestu do Perseopole, hlavního města celé říše. Cestou mu padlo do rukou perské administrativní velkoměsto Súsy spolu s 40 000 talenty stříbra a 40 000 dareiky zlata. Svým vojákům rozdal velmi štědré prémie, usedl na chvíli na Dáreiův trůn a pokračoval na hlavní město říše. Po lehkých bojích dorazil na místo a Persepoli vydal vojákům v plen. V paláci ukořistil poklad trojnásobné ceny než v Súsách a nechal se korunovat perským králem. Bohatství, jež se po desetiletí shromažďovalo ve studených sklepech nyní použil na pokrytí výdajů plynoucích z údržby armády, zakládání nových měst a ražbu vlastních mincí. Jeho mírnost vůči Peršanům spolu s přejímáním některých jejich mravů začala některé Makedonce pohoršovat. Představovali si, že se konečně pomstí barbarům, kteří v řecko-perských válkách vyplenili Athény spolu s půlkou Řecka a že z nich udělají své podřízené. Alexandr postavil některé Peršany, kteří před ním kapitulovali, na roveň svým druhům. Přijal perský šat a dovoloval svým poddaným, aby před ním padali na kolena a klaněli se mu, jako nějakému bohu, což Řeky pobuřovalo. Nicméně armáda i přátelé zůstali Alexandrovi věrni. Na jaře se rozhodl Alexandr pokračovat dále ve stopách Dáreia III. Než opustil Perseopolis, nechal, snad v hluboké opilosti, spálit královský palác. Nejspíš tohoto činu později litoval. S armádou asi 100 000 mužů se vydal na východ. Skrz vyprahlé pouště a studené výšiny pronásledoval své nepřátele do Ektabany.

Dáreios odtud utekl. Podél Kaspického moře prchal a v patách měl Makedonce, kteří ho po jedenácti dnech již téměř dostihli. Tehdy zbývající perští náčelníci a satrapové svého krále zajali, svázali a posléze zavraždili. Na jeho místo dosadili Béssa. Nicméně ani jemu nedopřál Alexandr dlouhé vlády-zanedlouho ho zajal a nechal perskými šlechtici odsoudit k smrti za to, že zradil svého krále. Pak pokračoval dál na jihovýchod, přičemž Makedonců s ním pochodovalo už pouze 15 000, zbytek byli Peršané. Nakonec po dlouhé cestě občasně přerušené útoky kmenů a obléháním pevností došlo vojsko k Hindukúši. Alexandr se mezitím zamiloval do dcery bezvýznamného kmenového náčelníka, do Roxany a oženil se s ní. Přesto pokračoval dál, překročil výšiny před Indem a překonal i samotný veletok, když se mu u řeky Hidaspés postavil indický kníže Póros. Ten chytře obsadil břehy, které se po první vlně monzunů začaly měnit v rozbředlé bahno. V armádě měl i na 200 válečných slonů, sílu to do té doby nepoznanou.

Alexandr nepropadl pod záplavou neutuchajících lijavců beznaději. Po několik dní, za odporného počasí, se i spolu s vojskem přemisťoval po břehu a předstíral, že hodlá překročit řeku. Když se pak vždy v předstírané nerozhodnosti otočil zpět, začali Indové jeho kroky ignorovat-a o to pávě Alexandrovi šlo. V čele svých mužů se přeplavil s jízdou za zákrutem řeky a vylodil se. S ním šli také jeho generálové a přátelé-Héfaistón, Perdikkas, Ptolemaios, Lysimachos i Seleukos (poslední tři se po smrti Alexandra stali králi v jeho rozdělené říši). Nikým nezpozorováni, dostali se Makedonci na druhý břeh a přebrodili kanál, který je dělil od Pórova vojska. Ten se teprve teď dozvěděl o hrozbě z boku. Pokusil se nepřítele, který měl nyní výhodu danou momentem překvapení, zdržet útokem jízdy a válečných vozů. Ti byli ovšem rozdrceni. Za Alexandrem překročila řeku i část pěchoty v počtu asi 6 000 mužů. Ta se v hlubokém bahně sotva stačila zformovat, když proti ní vrhl nepřítel své slony. Thráčtí lehcí jezdci zaměřili palbu svých luků na jejich vodiče. Sloni, jež na válečných polích vždy znamenají obousečnou zbraň, podlehli panice a odvrátili se od falangy, které jim svými kopími působila četná zranění. Prchající zvířata porušila linii Pórova vojska, na nějž vzápětí dolehl drtivý útok Alexandrovy pěchoty i jezdectva. Zkázu pak dokonal zbytek vojska, který na vorech překonal Hidaspés. Pro makedonského panovníka to bylo jedno z nejtěžších vítězství v životě a přestože neměl ztráty zdaleka tak veliké jako jeho soupeř, byly citelné.Alexandr Veliký vytvořil na krátký čas největší říši starověku...

V bitvě byl zajat i sám Póros a nejspíš od něj se dozvěděl Alexandr o dalekých zemích na východě. Oba vojevůdci se spřátelili a uzavřeli spojenectví. Alexandr se pak chtěl vydat dál a dojít na konec světa. Nicméně jeho až doposud věrní muži však odmítli pochodovat dále, byli unavení, vyčerpaní nekonečným válčením. Vojevůdce ale hodlal pokračovat dál, až po třech dnech svolil k návratu. Postavil si loďstvo a po Indu plul do Indického oceánu. Cestou ovládl další území v prudkých bitvách. Při dobývání pevnosti jakéhosi indického kmene se však vrhl mezi prvními do boje a zasáhl ho šíp. Pravděpodobně mu prorazil plíci skrz na skrz. V té době se jednalo o téměř jistou vstupenku do záhrobí-nehledě na poškození důležitých cév a následné ztrátě krve byla ona plíce zneschopněna, vzduch unikal dírou ven a nakonec tu byl postrach všech zraněných vojáků-infekce.

To všechno dokázal Alexandr překonat a nakonec se udržel při životě. Rána se mu zacelila a byl schopen pokračovat v cestě, i když od té doby mu každá větší fyzická námaha způsobovala silné bolesti. U ústí Indu rozdělil své vojsko-část poslal pod vedením generála Kratera po pohodlnější cestě přes obydlené oblasti severněji od pobřeží do Babylonu, flotile rozkázal plout podél pobřeží a se zbytkem se hodlal postarat o její zásobování. Vzhledem k pozdějším událostem bylo loďstvo nakonec odkázáno samo na sebe. Po dlouhé cestě však v téměř kompletním složení dorazilo do obydlených končin. Vojsko na tom bylo podstatně hůře. Před ním se rozkládala nehostinná a vyprahlá končina, ve které byl velký nedostatek vody. Alexandr si byl vědom nebezpečí, které životu nebezpečné podmínky vytváří-pověřil tedy jistého perského satrapu zásobováním. Ale právě tento úředník se stal jednou z obětí lokálního povstání, jakých vypukly po celé Persii desítky. Zásobovací kolony tedy k vojsku nedorazily, a to tedy nemohlo poskytnout potřebné potraviny, jak již bylo zmíněno výše, ani flotile. Slunce nesnesitelně žhnulo a vysílení muži začali postupně odpadávat. Nikdo neměl sílu, aby je vzal s sebou-koně a muly již byli snědeni. I Alexandr sesedl z koně a přes velké bolesti, které mu způsobovalo nedávné zranění šel pěšky dál. Strasti nakonec skončily, když voj z posledních sil dorazil do končin, které mu mohly poskytnout vodu a potraviny. Z Karmánie, tak se ten kraj jmenoval, se vojáci vydali do Babylonu. A odtud je znám onen Dionýsovský pochod, při němž bys neviděl ani štít, ani přilbu, ani sarissu, ale číšemi, rohy a konvicemi (vojáci) po celé cestě čerpali víno z velikých beček a měšidel a připíjeli si na zdraví. Tak dospěl roku 325 př.n.l. Alexandr do Babylonu, nyní hlavního města říše.

Teď ho čekaly povinnosti velekrále-obnovit nadvládu ve všech oblastech, zajistit království mír a pořádek, začít razit nové mince a podporovat promísení helénské kultury s východní. Alexandr si mimo jiné vzal za další manželku dceru Dáreia III. a spolu s ním se oženili s Peršankami jeho generálové (namátkou třeba Seleukos a Ptolemaios) a stovky prostých vojáků. Psal se rok 324 a zářivá hvězda Alexandrova osudu vystoupila nejvýše na obzor. A snad měla stoupat dále-syn krále téměř bezvýznamného státečku, nyní ovládající většinu známého světa, se chystal k výpravě do Arábie a k dalším velkolepým činům. Všechny plány však přeťala nemoc, která Alexandra zasáhla. Její příčinou byla zřejmě zkažená voda z Eufratu. Alexandra sužovaly po dva týdny vysoké horečky. Když byl již jeho sklon téměř jistý, otázali se jeho generálové, komu má připadnout říše. Sotva slyšitelným šepotem prý odpověděl:"Hoti to kratisó..."-"Tomu nejsilnějšímu."

A tak se v červnu roku 323 př.n.l. odebral do říše stínů největší dobyvatel lidských dějin. Zůstala po něm obrovská říše a dosud nenarozený syn. Věrní vojáci byli zdrcení smrtí svého velkého krále, kterého obdivovali a milovali, celá říše upadla do smutku. Generálové, nazývaní historií odteď diadochové-nástupci, dali Alexandrovi vybudovat překrásný pohřební vůz, který svou pouť nakonec skončil v egyptské Alexandrii, v jednom z mnoha měst, které dobyvatel založil. Nedlouho poté se přátelé zesnulého mezi sebou pustili do bojů o nástupnictví - říše se rozpadla a Alexandrův syn byl zabit. Ale to už se nejspíš Alexandr nedozvěděl.

Smrtí Alexandra III., kterému právem patří přízvisko Veliký, začíná nová epocha dějin-přichází nová kultura, vzniklá smíšením řeckého filozofismu a východního mysticismu, řeckých zvyklostí prostého života a velkolepé nádhery východních dvorů. Nositelem tohoto, můžeme snad říci stylu, se mnohdy stala města, založená právě Alexandrem-třeba právě Alexandrie egyptská, dodnes neotřeseně stojící. A tak tedy zůstala v lidské mysli snad nejznámější historická osobnost, která si své místo v dějinách rozhodně zaslouží-a snad by na to Alexandr znovu řekl své-"Tak toto tedy znamená být králem..."

Zpět na seznam osobností

Hlavní strana