Bismarck

Německo, které zažilo po 1. světové válce příkoří porážky a Versailleské smlouvy, která mu dovolovala provozovat pouze minimální námořnictvo, toužilo vlastnit nové bitevní lodě, schopné čelit všem protivníkům na moři. Proto bylo, po dohodě mezi Německem a Velkou Británií, vydáno rozhodnutí postavit do roku 1948 osm bitevních lodí. Protože však válka vypukla už v roce 1939, nebyla postavena ani jedna z těchto lodí: práce probíhaly pouze na dvou kolosech, a sice Bismarcku a Tirpitzu. Obě lodě měly mít osm děl ráže 380 mm, rychlost 30 uzlů a jejich konstrukce byla v důsledku úspor hmotnosti zcela novátorská-až 90 % trupu bylo sestaveno svařováním a na pancíř byla použita speciální velmi odolná ocel. 

 Bismarck byl Kriegsmarine předán v roce 1940 a byl tou dobou nejsilnější bitevní lodí na světě. Protože však Německo nedokončilo plánovanou obrovskou flotilu, nemohlo se Británií měřit v rovném souboji, a proto nezbylo než nasadit velké válečné lodě-proti obchodním konvojům. Bylo to plýtvání materiálem a silami, neboť na napadání konvojových tras postačovala daleko menší plavidla.

 Přesto 18. května 1941 vyplula bitevní loď v doprovodu těžkého křižníku Prinz Eugen z Gdyně na svojí poslední plavbu. Britská rozvědka se o vyplutí svazu dozvěděla brzy, a tak zmobilizovala Home Fleet své síly a pozorně hlídkovala na severních přístupech do Atlantského oceánu. Němci se rozhodli plout Dánským průlivem, úžinou mezi Islandem a Grónskem, a zde narazili 24. května na svaz kontraadmirála Hollanda. Došlo k souboji, při němž byl potopen bitevní křižník Hood a poškozena bitevní loď Prince of Wales (viz kapitola Hood). 

 Německo se radovalo, ale během boje utrpěl i Bismarck několik zásahů. První dva nebyly nijak zlé, ale poslední střela prorazila příď lodi, provrtala nádrže lodi a potom, aniž by vybuchla, vylétla druhou stranou ven. Výrazná část palivových zásob Bismarcku byla znehodnocena vodou či vytekla ven a Němci se museli vzdát myšlenek na napadání britských konvojů. 

 Mezitím vypukla v Royal navy zuřivá snaha Bismarcka zastavit a pomstít se za ztrátu své největší lodi. Z Gibraltaru vyplula Force H, tvořená bitevní lodí Renown, letadlovou Ark Royal a křižníkem Sheffield. Z atlantického konvoje byla odvolána loď Rodney. Mezitím provedlo devět letounů typu Swordfish na Bismarck nálet a podařil se jim jeden zásah, a sice do trupu. Na bitevní lodi to nezanechalo sebemenší následky.

 Další den se povedlo Bismarckovi zmizet křižníkům Norfolk a Suffolk, které ho dosud až od Islandu tvrdošíjně pronásledovali. Loď již obeplula od západu Británii a vracela se k francouzskému pobřeží, pod ochranu vlastních letadel. Teprve v neděli 26. května byla loď zpozorována americkým letounem typu Catalina. Z letadlové lodi Ark Royal, jejíž svaz byl nyní Bismarcku nejblíže, vystartovalo 15 Swordfishů, které ve 20.27 podnikly na nepřítele nálet torpédy. Jedno či dvě zasáhly loď do boku, aniž by napáchaly výraznější škody. Třetí ale těsně zasáhlo záď a kormidlovou aparaturu. Exploze deformovala táhla kormidla v místech, kde již nebylo pancéřování dostatečně silné a kormidlo zablokovala. Celá škoda si vyžadovala náročnou opravu, které však byla v podmínkách na moři neuskutečnitelnou. Záložní ruční ovládání kormidla nebylo funkční, a tak Bismarck, zasažený do jediného zranitelného místa, nabral kurz přímo proti silám admirála Toveye v čele s lodí King George IV., následovánou Rodney, která se ke svazu připojila. 27. května 1941 v 8.47 zahájila loď Rodney palbu svými devíti 406 mm děly. Nedlouho potom se přidal i King George IV. Již v 8.59 zaznamenali Britové první zásah- a hned vyřadil dvě těžké věže Bismarcku. Kanonáda děl, k nimž se přidali i těžké křižníky, potom postupně měnila Bismarcka v hořící vrak. Ten se ale stále držel na hladině. Poté, co palba utichla, nechal důstojník Walter Lehmann odpálit nálože ve dně lodi, která se po tomto aktu sebepokoření začala potápět. K dovršení všeho vyslali Angličané proti bezvládné lodi několik torpéd, z nichž dvě v rozbouřeném moři zasáhla cíl. V 10.40 se Bismarck převrátil a agónie nejslavnější německé bitevní lodi se uzavřela. O chvíli později dosedl trup na dno, ve správné poloze, na kýlu. Více než 700 námořníků pak bojovalo o své životy v ledovém oceánu. Věřili, že Angličané je nechají zemřít, jak tomu tvrdila Goebelsova propaganda. Jako obvykle to nebyla pravda. Britům se podařilo zachránit 115 lidí, když v tom křižník Dorsetshire ohlásil na moři německou ponorku. Válečné lodě musely vyplout domů a každý z námořníků se snažil nemyslet na zoufalý křik, který dozníval z vln oceánu. Na 600 námořníků v něm nalezlo smrt umrznutím...

Zpět